|
|
|
Historie Města Vrbna pod Pradědem a okolních obcí
|
Každé město, větší či menší, se chová jako živý organismus. Roste v dobách úspěšných,
scvrkává se v dobách zlých. A aby se nové generace mohly poučit z chyb těch předchozích,
zapisují se tyto okamžiky do historických kronik měst.
O samotném Vrbnu byly napsány dvě veliké kroniky ze kterých, máme to štěstí, můžeme
čerpat. První z nich je dílo Othmara Kloskeho z roku 1911 s věnováním "Der Stadtgemeinde
Wűrbenthal in anhänglichkeit und liebe." Autorem druhé kroniky je Adolf Gottwald,
kronika má podtitul "Zur Geschichte einer Sudetenschlesischen Bergstadt. Začtěme
se společně do těchto řádků a zamysleme se nad tím zda a jak se historie opakuje
právě ve Vrbně pod Pradědem.
|
|
Karlsbrunn – Karlova studánka
|
Karlova studánka je malebné městečko ležící u paty Praděda v nádherných jehličnatých
lesích po obou stranách šumící Opavy. Lázně se zvedají až do výše 783m nad mořem
a jsou od Vrbna vzáleny 2 hodiny cesty (pěšky, pozn. překl.). Příznivá poloha s
rozmanitými přírodními krásami a nynějšími úpravami lázní plně opravňuje významný
rozmach této „Perly slezských lázní“, dosažený za posledních několik let.
Obyvatelé z okolí znali již od dávna chuť a léčebnou sílu pramenů tohoto romantického
kotle v údolí a nazývali jej „Kyselá lesní studánka“. Jeden horník roku 1770 upozornil
na to místodržitele „Svobodného pana Maxe von Riedheim“. Ten kyselku ochutnal a
zjistil, že má podobnou chuť jako voda léčivých pramenů v belgických lázních Spaa,
dal pramen, vyvěrající pod mohutným smrkem, obložit kamením a postaral se o jeho
rozšíření.
Roku 1778 se v kyselce, přihřáté horkou struskou, koupal Karl Riedel z Bruntálu
a proti očekávání nalezl v ní uzdravení od dlouhotrvajících mučivých bolestí kloubů.
Další následovali jeho příkladu. Proto dal velmistr německého řádu arcivévoda Maxmilián
II „Maxmiliánův pramen“ od vídeňského profesora, doktora Wella, prozkoumat, vyčistit
a nově opravit.
Roku 1781 dal postavit obytný dům a později lázeňský dům a několik dalších domů,
aby lázeňští hosté, kteří se o léčebných účincích pramenů dozvěděli, měli k dispozici
i ubytování. Jeho nástupce arcivévoda Karel, vnuk Marie Terezie, navštívil roku
1802 osobně tuto líbeznou lesní idilu, dal „Karlův pramen“ nově obložit a provést
další stavební úpravy. Současně jmenoval lázním vlastní „lázeňskou správu“ s lékařským
dozorem a místo pojmenoval „Karlova studánka“.
Roku 1812 byl otevřen třetí pramen kyselky a k poctě tehdejšího velmistra německého
řádu nazván „Antonínův pramen“. Později byly lázně popravovány, zřízeny parky, procházkové
cesty a aleje, další stavby a stavební úpravy. Byla také zavedena léčba minerální
vodou a ovčí syrovátkou.
Na místě stávající dřevěné kaple byl roku 1838 rozestavěn nový, krásný, prostorný,
kamenný kostel. Dokončen byl v roce 1840 a téhož roku 9.června slavnostně vysvěcen.
Výstavní „Boží chrám“ byl po letech rukou umělce krásně upraven a vyhlížel nyní
uprostřed krásné, lesem vonící krajiny, jako opravdová klenotnice obestřena osobnitým
kouzlem.
Roku 1862 byl pramen upraven a dán k všeobecnému používání. Následně byl profesorem
doktorem Ludwigem prozkoumán chemicky a ohodnocen jako silně železitý, na rozdíl
od ostatních pramenů alkalicko-zemito-železitých. Vzhledem k vysokému obsahu železa
v kyselce jsou lázně Karlova studánka vhodné pro léčbu chorob zapříčiněných nedostatky
ve složení krve. Pitná léčebná kůra je doplňována rašelinovými zábaly, uhličitými
a smrkojehličnatými koupelemi i elektroléčbou. Je také užívána léčba studenou vodou,
sirnými koupelemi, mléčnou a syrovátkovou kůrou.
Léčebné období trvalo od 1. června do 30. září. Četné volné byty byly dány lázeňské
správě německého velmistra řádu. Také ve dvou restauracích Riedel a Jauernig byly
byty k pronájmu. Řád německých rytířů k vybyvení lázni po léta velkolepě přispíval.
Pod vedením mistra c.k. výsosti pana velkovévody Eugena, vytrvalou, namáhavou, úspěšnou
prací, dosáhly lázně Karlova studánka co možná největší vybavenosti.
Roku 1905 bylo zavedeno elektrické osvětlení, k němuž bylo použito vodní energie
ze stavidla na Opavě, vedené 800 metrů dlouhým povrchovým kanálem. Dále bylo postaveno
několik nových vil, lázeňský dům, další jiné budovy, upraveny procházkové cesty.
Nádherný, prostorný, rozlehlý „Lotrinský dům“ byl právě před dokončením a další
lázeňské stavby v plánu.
V Karlově studánce je toho času poštovní a telegrafní úřad a veřejná telefonní hovorna,
jakož i četnická stanice.
K železničnímu nádraží vede několik různých spojů.
Z Karlovy studánky se otevírají krásné partie horského masivu Praděda, které rádi
a často navštěvují jak domácí tak i cizí hosté.
|
|
Ludwigsthal – Ludvíkov
|
Ludvíkov leží v úzkém údolí Bílé Opavy asi půl hodinu chůze od Vrbna jeho západním
směrem ve výšce 605 metrů nad mořem. Dlouze rozložená obec byla založena kolem roku
1700 velmistrem německého řádu Františkem Ludwigem a po něm nazvána Ludvíkov. Když
totiž železárny Klein-Mohrau pro potíže s přísunem uhlí zanikly, dal Ludwig na podnět
Bruntálského místodržitele Filipa von Hohenegg postavit jednu vysokou pec, dva železné
hamry, jednu kovárnu, jeden dům pro hamrovního správce, jeden dům pro hamrovního
písaře a ještě 15 domů, které byly podmíněně postoupeny dělníkům. Později byly přistavěny
další domy, takže jejich počet v roce 1780 činil již 62. V roce 1804 měla vesnička
485 obyvatel a 82 čísel. Ludvíkov původně patřil pod církevní správu Andělské hory,
ale roku 1723 byl přifařen jako pobočka Vrbna a platil místnímu kaplanovi 12 zlatých
ročně.
Výnosnost železárny byla často kolísavá, ale významně stoupla za arcivévody Antonína
Viktora, který velice přispěl k vybavení jednotlivých provozoven a „Viktorovu huť“
nově přestavěl. Koncem 60tých let 19tého století byla stará železná huť zrušena
a na jejím místě postavena nová huť velkovévody Viléma. V následujích letech se
hutnictví dostávalo do stále větších nesnází až konečně bylo Řádem německých rytířů
úplně zastaveno. Budovy byly po nějakou dobu různě pronajímány, ale pak znovu využity
v oboru dřevoprůmyslu. Pod rozvážným vedením ředitele Karla Sengseise dosáhl podnik
značných úspěchů a mnoho občanů získalo práci a tím i výdělek.
Jedna žena jménem Marie Pompe přinesla roku 1775 do Ludvíkova obraz Navštívení Panny
Marie pro původní dřevěnou kapli na konci vesničky. Roku 1793 byl na stejném místě
postaven kamenný kostelíček a současně s hřbitovem ležícím na okraji lesa, 24 listopadu
slavnostě vysvěcen.
Roku 1860 byl kostel nově zastřešen a zevnitř i zvenku zcela renovován. Také v roce
1909 byl kostel na náklady obětavé obce a s přispěním šlechetných dobrodinců podroben
důkladné obnově.
Ludvíkov má 882 obyvatel, 119 domů a byl pro svou krásnou, lesem obklopenou polohu,
často navštěvován letními hosty, kteří zde nalézali příjemné ubytování a péči v
místních restaurantech Müller, Pradel, Schmidt a také v soukromí. Obec má poštu,
pěknou dvoutřídní školu a chudobinec.
|
|
Karlsthal – Karlovice
|
Dříve byly nazývány „Hütten“ - hutě a byla to jen huť a několik domů pro úředníky
a dělníky. Než se v roce 1725 projevil nedostatek rudy a dřeva, dal kníže Karel
von Lichtenstein místu nynější jméno a významně jej zvětšil. Dal také na místním
hřbitově k poctě svatého Jana z Nepomuku postavit kapli, na kterou věnoval všechen
potřebný materiál. Obec se zavázala kapli udržovat a jako dosud při farnosti Breitenau
zůstat.
Roku 1767 založili obce Karlovice, Neu-Adamsthal a Neu-Bürgersdorf samostatné společenství
a místo dřívější kaple z roku 1777 zbudovali nynější kapli. Roku 1843 bylo místní
kurátství povýšeno na farnost. Staré Karlovice leží 505 metrů vysoko, jednu hodinu
východně od Vrbna (pěšky, pozn. překl.), v půvabném údolí Opavy, obklopené rozsáhlým
lesním porostem a od severu jsou chráněny postupujícími horskými hřebeny. Obec se
v poslední době vyšvihla dík úspěšné práci krajských orgánů na vynikající letovisko
Slezska. Roku 1910 byl otevřen vlastní lázeňský dům, který by měl vyhovovat všem
nárokům lázeňských hostů.
Lázeňské domy se těšily ze značné klientely, která každou sezónu vzrůstala. Karlovice
čítaly roku 1910 dohromady 287 domů a 1730 obyvatel. K městskému společenství Vrbno
patřící kolonie „Nové Karlovice“ má 32 domů a 158 obyvatel. Nábožensky je tato kolonie
přidělena farnosti Staré Karlovice.
|
|
Buchbergsthal – Železná
|
Tato obec byla založena roku 1795 Vřeclavským biskupstvím kvůli hutnímu provozu
a podle tehdejšího krajského hejtmana Arnošta, rytíře von Mikuš – Buchberg, pojmenována.
Je od Vrbna vzdálena 1 hodinu cesty (pěšky, pozn. překl.). Obec čítá 63 domů, jednu
vysokou pec, která týdně poskytovala 150 centů surového železa, a jednu drátovnu.
Roku 1910 měl Buchbergsthal 102 domů a 761 obyvatel, (naproti tomu v roce 1900 měl
803 obyvatel).
Roku 1850 – 1875 měl v pronájmu hutní provozy Baron Klein, který horlivě a úspěšně
vyráběl, čímž také v dosud jinak tiché obci dal podnět k čilému ruchu. Později převzal
podnik Johan Stranetzky. Nemohl však udržet výrobu na dosavadní úrovni, takže podnik
stále upadal. Tehdy zavládla mezi nezaměstnanými hutními pracovníky velká nouze,
proto po prosbách dostali od Knížecího biskupství značnou podporu.
Roku 1880 převzalo Vřeclavské biskupství železnou huť do svého provozu, který dnes,
pod úspěšným vedením, dospěl ke značnému rozmachu.
K Buchbergsthalu patří na horských svazích, na okraji lesa položená kolonie Wolfseifen,
která má 19 domů a 107 obyvatel. Buchbergsthal má poštovní úřad a dvoutřídní školu,
která je navštěvovaná 140 žáky.
Dodatek návštěvníka dedazdena
Železná vznikla při založení biskupského velkostatku u kterého byla postavena huť.
tento velkostatek s hutí a hamrem založil Vratislavský biskup hrabě von Schaffgotsch.
Domky které si kolem huti postavili hutníci dostaly jméno Hammerdörfel(Hamrová víska)a
od roku 1795 Buchbergstahl. A ještě v němčině psané Breslau je vlastně Wroclav (Vratislav)
|
|
Einsiedel – Mnichov
|
V údolí Černé Opavy, ve výšce 545 metrů na mořem, obklopena poměrně vysokými horami
směřujícími k severozápadu, leží osada Mnichov. Na staré vojenské silnici, vedoucí
odsud k Vřeclavi, stála v hustém lese původně poustevna s kostelíčkem. Vřeclavští
biskupové dali okolní lesy vykácet, proměnit v ornici a postavit několik budov.
Ty se staly základem budoucí vesničky, která, po mezitím rozpadlé pustevně, dostala
jméno. Původně zde stál jen jeden hamr u kterého se postupně usídlili horníci a
hutníci. Kolem roku 1570 koupil Biskup Kašpar von Lugau hamr včetně sídliště a zvětšil
jej novými stavbami. Jeden z jeho následníků Andreas Jerin zřídil další hamry a
sklářskou huť, která byla roku 1664 prodána a později zcela zanikla. V polovině
19tého století čítal Mnichov 241 domů, dědičný soud a četné svobodné statky, drátovnu,
6 bělíren příze, 3 mlýny, 3 pily na prkna, lis na olej, několik vápencových lomů,
z nichž „dědičný lom“ byl nejvydatnější.
Obec, která se stále rozrůstala patřila ze začátku k farnosti Heřmanovice, roku
1716 zde byl postaven kamenný kostel Navštívení Panny Marie a 1762 postaven také
byt pro kaplana dosazeného sem z Heřmanovic. 1764 byla zřízena vlastní duchovní
správa a faráři přidělen k ruce kaplan. V letech 1875 – 1877 byl nynější gotický
kostel nově přestaven a nádherně zařízen.
Vodoléčebný ústav „dům Franz Josephsheim“ v Mnichově patřil milosrdným sestrám svatého
karla boromějského a byl roku 1870 chvalně známými sestrami Hortulana-Weber přiveden
znova k životu. Patřil řádu Vinzentinerinů, kteří své sídlo roku 1878 prodali Boromejským.
Roku 1910 byl postaven poschoďový dům s ochozem a vodovodem, měl 12 pokojů a byl
25. května 1911 slavnostně otevřen.
Léčba studenou vodou byla prováděna metodou faráře Kneippa pod lékařským dozorem.
Dále byly používány různé koupele: uhličité a úspěšně i jiné, jako železito-rašelinové,
sirné, solární a z borového jehličí. Za vodoléčbu a koupele, za ubytování a péči
byly stanoveny přiměřené ceny. Kdo hledá klid a potřebuje ozdravění, může je zde
najít v rozsáhlém lesním porostu a přírodních krásách tak bohatého okolí.
Mnichov měl roku 1910 ve 274 domech 2262 obyvatel a byl navštíven 600 lázeňskými
a ozdravění chtivými hosty.
|
|
|
|
|