|
|
|
pohádka ze života pro život!!!
|
Vloženo dne : 02.05.2010
Uvidíme – protože: Kdo ví?
Žil byl před dávnými časy v jedné čínské vesničce jeden starý muž. Ten muž žil společně se svým jediným synem v malé chatrči na kraji vesnice. Jeho jediným majetkem byl překrásný hřebec, kterého mu záviděla celá vesnice. Dostal již nesčetné množství nabídek na prodej, které ale vždycky jednoznačně odmítl. Koně potřeboval při žních a kromě toho patřil k rodině téměř jako přítel.
Jednoho dne hřebec zmizel. Sousedé přišli a říkali: „Ty hlupáku, proč jsi toho koně neprodal? Teď je pryč, žně jsou před námi a ty nemáš nic, ani koně, ani peníze na nádeníka. To je tedy neštěstí!“ Starý muž na ně pohlédl a řekl jen:
„Neštěstí – Uvidíme, kdo ví? Život si jde vlastní cestou, není třeba soudit, je nutné důvěřovat.“
Život musel jít dál i bez koně a protože právě začínaly žně, představovalo to neskutečné vypětí pro otce i pro syna. Bylo otázkou, jestli zvládnou celé toto období.
O několik dní později se hřebec zčistajasna vynořil a s ním přiběhl i divoký koník.
Nyní byli lidé ve vsi nadšeni. „Měl jsi pravdu“, říkali staříkovi. „Z neštěstí se skutečně stalo štěstí. Takový divoký koník, to je dar nebes, teď je z tebe boháč…“ A stařík jen řekl:
„Štěstí – Uvidíme, kdo ví? Život si jde vlastní cestou, není třeba soudit, je nutné důvěřovat.“
Vesničané jen kroutili hlavou nad podivným staříkem. Copak nevidí, jaké neuvěřitelné štěstí ho potkalo? Následující den začal staříkův syn divokého koníka krotit a drezírovat. Ten ho ale při první vyjížďce shodil tak divoce, že si mladík zlomil obě nohy. Sousedé ve vsi se shromáždili a řekli staříkovi: „Měl jsi zase pravdu. Štěstí se ukázalo jako neštěstí, tvůj jediný syn je teď nemohoucí. A kdo se o tebe v stáru postará?“ Stařík zůstal klidný a pravil k vesničanům:
„Neštěstí – Uvidíme, kdo ví? Život si jde vlastní cestou, není třeba soudit, je nutné důvěřovat.“
A tak zůstalo na starém muži zvládnout zbytek žní sám. Ještěže byl nový koník natolik krotký, že mohl být zapřažen za pluh jako druhý tažný kůň. Mnoho potu stařík prolil, mnoho práce až do setmění vykonal, jen aby obstaral obživu pro sebe a svého syna.
Za pár týdnů začala válka. Král potřeboval vojáky a všichni schopní muži ve vesnici byli odvedeni. Jen syn starého muže nenarukoval, chromého ve válce nepotřebovali. „Ty jsi měl zase ale jednou štěstí“ volali na starce lidé ve vsi. Stařík odvětil:
„Uvidí se, kdo ví? Ale důvěřuji tomu, že štěstí se nakonec přimkne k tomu, kdo umí důvěřovat.“
Autor článku : neznámý ( Zuzana Janatová)
|
|
Nový diskusní příspěvek (max 500 znaků)
|
|
|
|
|
|
|